Příběhy chutí aneb Slavná jídla vzniklá hříčkou náhody

Jídlo není jen palivem pro naše tělo, je také neodmyslitelně spjato s kulturními zvyky, historickým vývojem a identitou každého národa. Za těmi nejvíce ikonickými pokrmy stojí často náhody a souhry osudu. V různých koutech se tak na talířích podávají fascinující příběhy, které je radost ochutnat.

Královská lahůdka ze slunné Itálie

Příběh jedné z nejslavnějších pizz se začal psát v roce 1889, kdy královna Margherita Savojská zamířila na návštěvu Neapole. Místní pizzař Raffaele Esposito byl pověřen přípravou pokrmu, který by byl hoden královského dvora. A tak ve snaze poctít urozenou panovnici vytvořil nadýchané těsto zdobené v barvách italské vlajky. Vyjímala se na něm červená rajčata, bílá mozzarella a zelená bazalka. Tato harmonická souhra chutí ohromila královnu natolik, že pizzerie dostala svolení pojmenovat tento pokrm po ní. Tak vzniklo zdánlivě prosté jídlo, které se stalo symbolem Itálie a jednou z nejslavnějších pochoutek světa. Což takhle si naplánovat výlet do míst, kde se zrodila pizza Margherita? Neapol si vás získá bohatou směsí historie, umění a autentické porce italské pohody. Otevřou se vám tu výhledy na záliv i brány k dalším zajímavým místům, jako jsou Pompeje nebo Vesuv.

Zájezdy do Itálie

Tajemství tatarského bifteku

Už jste slyšeli bájný příběh o vzniku tatarského bifteku? Podle něj sahají kořeny masové pochoutky až do dob, kdy kmenu Hunů vládl Attila Bič boží, který proslul svými výpady do Černomoří a západní Evropy. Na dlouhých cestách potřebovali muži jeho armády spoustu energie, kterou doplňovali hovězím masem. Jeho syrové kousky údajně ukládali pod sedla, kde se během jízdy maso naklepalo, zkřehlo a díky koňskému potu i prosolilo. Nakolik zní tento příběh poutavě, ve skutečnosti by takové maso bylo jen těžko poživatelné. Válečníci hovězí ve skutečnosti používali jako alternativu náplasti nebo obkladu na poraněná místa pro sebe i koňské společníky. Opravdový tatarák tak, jak ho známe, spatřil světlo světa v zemi gurmánů a galského kohouta. Na počátku 20. století jej servíroval společně se syrovým žloutkem, šalotkou a kapary šéfkuchař pařížské restaurace. Do masové směsi se později začala přidávat i tatarská omáčka, odkud tedy pramení jeho přízvisko tatarský.  

Čtěte také:

Rozmazlete své chuťové pohárky v zemi galského kohouta

Krémová indická lahůdka jako dílo náhody

Některé recepty jsou výsledkem letitého experimentování a ladění chutí, jiné se zrodí náhodou. Tak tomu bylo i v případě máslového kuřete, který si s láskou objednává celý svět pod názvem butter chicken. Jeho kořeněná chuť si poprvé získala gurmány ve 40. letech 20 století. Tou dobou byl hlavou restaurace Moti Mahal šéfkuchař, jehož hlavní specialitou bylo tandoori kuře. Marinované kousky masa, které se následně peklo v tradiční hliněné peci, zákazníci milovali. Nevýhodou však bylo to, že pokud se jídlo nesnědlo hned, maso začalo osychat a tuhnout. Když jednou večer zůstalo v restauraci několik kusů kořeněného kuřete, nechtěl jej kuchař zbytečně vyhazovat, a tak kousky masa vložil do bohaté omáčky z rajčat, másla a smetany. Přidal navíc voňavé koření jako římský kmín nebo garam masalu a nechal chutě propojit. Druhý den podával hostům měkké, šťavnaté kousky masa v omáčce, které nechyběl šmrnc ani krémovost. Butter chicken se brzy stalo vlajkovým chodem restaurace.

Čtěte také:

Festival Holi: Exploze barev, lásky a radosti

Šťavnatý omyl s karamelovou chutí

O tom, že někdy jsou ty nejlepší věci výsledkem šťastné náhody, svědčí příběh slavného francouzského koláče tarte tatin. Když koncem 19. století v malém městečku Lamotte-Beuvron vedly vyhlášený hotel dvě sestry, přišel na svět i sladký dezert plný šťavnatých jablek. Caroline a Stéphanie Tatinovy měly pověst skvělých kuchařek. Jednoho dne, když byl hotel plný hostů a zmatku, se Stéphanie během přípravy jablečného koláče ocitla pod tlakem a ve spěchu zapomněla dát na dno formy těsto. Místo toho naskládala na pánev cukr a kusy jablek. Když si svůj omyl uvědomila, bylo pozdě, a tak se rozhodla improvizovat. Vrstvu těsta přehodila přes karamelizující jablka a celou pánev strčila do trouby. Po upečení pak dezert opatrně vyklopila a s úžasem zjistila, že místo katastrofy stvořila mistrovské dílo. Koláč měl u hostů takový úspěch, že se jeho sláva brzy rozšířila daleko za hranice hotelu. Když se o tomto jablečném hitu dozvěděli pařížští kuchaři, zařadili ho na svůj sladký repertoár a pojmenovali jej tarte tatin.

Dovolená ve Francii

Láska na první křupnutí

Nachos, křupavé občerstvení, které je často nedílnou součástí setkání přátel nebo návštěvy kina se zrodilo v městečku Piedras Negras. V roce 1943, těsně před zavírací dobou, zavítala do malé mexické restaurace skupinka manželek amerických vojáků. Jenže kuchař už byl pryč, a tak vynalézavý číšník Ignacio „Nacho“ Anaya přišel na způsob, jak dámám s prázdným žaludkem vyhovět. Na plech nasypal kousky kukuřičných tortill, posypal je strouhaným sýrem a zapekl v troubě. Na závěr přidal pár nakrájených jalapeños a výsledkem bylo rychlé, jednoduché a velmi chutné jídlo. Dámy se s nadšením ptaly, jak tato křupavá lahůdka jmenuje. Ignacio jen skromně odpověděl: „Nacho's speciality“ neboli specialita podle Nacho. A tak se z obyčejného číšníka stala legenda a z jeho improvizovaného jídla ikonická pochoutka, která je dnes neodmyslitelně spjatá s pořádnou porcí zakysané smetany a guacamole.

Čtěte také:

Mexiko: magická výprava do země Mayů a Aztéků

Cesta chutí z Andalusie do celého světa

Příběh empanadas, křupavých kapsiček plněných masem, zeleninou a dalšími ingrediencemi, je stejně pestrý jako jejich náplně. Ačkoli se dnes těší obrovské oblibě nejen v Latinské Americe, jejich kořeny sahají do Španělska. Poprvé se začaly objevovat v oblasti Andalusie v dobách středověku jako praktické jídlo pro cestovatele, kteří potřebovali výživnou a zároveň trvanlivou svačinu na dlouhá putování. První empanady byly plněny masem, rybami nebo zeleninou. Náplň se pečlivě obalila těstem a upekla. S rozmachem zámořských plaveb se do Nového světa dostali nejen Španělé, ale i jejich masem napěchované křupavé taštičky. V každé zemi se pak receptu dostalo osobitých úprav. V Argentině, kde se dokonce staly symbolem místní kuchyně, se nejčastěji plní mletým masem, bramborami a olivami. V Chile si pochutnáte na taštičkách plněných mořskými plody, zatímco v Mexiku je plní sýrem, fazolemi i kousky masa. Empanadas se tak z praktického jídla na cesty staly symbolem společenské pohody i sváteční nálady. Ať už si je koupíte od místního stánkaře na ulici, nebo si na nich pochutnáte u bohatě prostřeného stolu, jejich schopnost spojovat lidi pocítíte v každém soustu.

Zájezdy do Španělska

Pikantní dědictví čínské kuchyně

Kung Pao je pokladem čínské kuchyně z provincie S’-čchuan, které si zamiloval celý svět. Za jeho vznikem prý stojí Ding Baozhen, úředník a gurmán v jedné osobě, který bezmezně miloval kombinaci křehkého masa, pikantních chilli papriček a křupavých arašídů. Právě jemu tak vděčíme za recepturu tohoto světově proslulého pokrmu. Dle tradic se připravuje ze šťavnatých kousků kuřete, zeleniny a ořechů. Jeho tajemství však tkví ve speciální omáčce, která pokrmu dodává typickou sladkokyselou rovnováhu s jemně ostrým dozvukem. Kung Pao má dnes mnoho variant, okusit můžete například čistě zeleninovou verzi nebo si dát variantu s krevetami nebo tofu. Nikdy by však neměl chybět bělostný kopeček rýže. Ať už si Kung Pao vychutnáte v autentické pikantní podobě, nebo mírnější západní úpravě, pocítíte nejen explozi chuti, ale i zlomek čínské historie.  

Cestujte bez obav: Nabízíme komplexní cestovní pojištění 

Křehká elegance na talíři

Tak, jako je baletní sukýnka symbolem ladnosti a lehkého kroku mrštné baleríny, v cukrářských sférách platí za symbol elegance dort Pavlova. Poprvé spatřil světlo světa v roce 1926, kdy ruská baletka Anna Pavlová navštívila během světového turné Nový Zéland. Místní kuchař, okouzlený její křehkostí a ladnými pohyby, se rozhodl vytvořit dort, který by se přiblížil její kráse. A tak spojil křehkou pusinku s nadýchaným šlehačkovým krémem. Navrch přidal nakyslý akcent v podobě čerstvého ovoce a osvěžující dezert byl na světě. Od té doby okouzlil téměř každého, kdo do jeho jemné textury zabořil dezertní vidličku. Ačkoli původ dezertu zůstává předmětem diskusí mezi Austrálií a Novým Zélandem, jisté je to, že Pavlova se stala ikonou, která spojila umělecký a gastronomický svět.